Sláva Ondráškovi

Tak jsem se dozvěděl, že můj poslední blog byl natolik pesimistický, že se mě každý ptal, co se mi stalo. Dokonce jsem se dozvěděl, že je to napsano jako by: "hodně hafo, jako kdybyste se rozešli, umřeli ti rodiče a ty sám čekal na výsledky testů na aids".

Tak že, snad jsme se nerozešli, o rodičích vím z posledního rána a na testy raději nejdu, abych nemusel čekat na výsledky. Ale na Bulharské sestřičky si dávám pozor, tak by to mohlo byt v pohodě. :-))

Chtěl bych řít, že nálada je už v pohodě. Už vidím svět v zelených barvách...občas prosvitne nějaká ta modrá, to když se podívám do vedlejšího bazénu. Můžou za to dva fakty. Jeden rozhovor s mou oblibenou slečnou a zjištění, že ji asi ještě uvidím. :-)) A kdo má na tom především zásluhu je Ondrášek.

Ondrášek je asi 5-ti týdení syn mé bývalé spolužačky Radky. Je to asi milé dítě, i když jsem jej nikdy neviděl. Ale Raduš se rozhodla, že jej pojede zapít za svými bývalými kamarádkami a posléze i kamarády. A tak jsme se Vitou pekne vterli a musím uznat, že to byla parádní párty. Jen jedna věc mě mrzí. Porušil jsem svůj měsíc nealka - ale Ondrášek je důležitější.

Ještě jedno upozornění pro všechny. Nikdy si nedávejte banánové cappy. Takovy hnus jsem ještě neviděl. :)))

Ondraškovi čest a slávu.

No konečně...

Tak je to konečně tady. Dostal jsem se k napsání blogu. Za poslední dobu se toho hodně stalo, ale k napsání mě dohnalo něco úplně jiného. Všichni mě a na mě serou. To je základní motiv tohoto blogu.

Před nedávnem jsem zažil nevšední zážitek. Tandemový seskok z letadla ze 4 000 m. Byla to paráda...letěl jsem 60 vtěřin volným pádem. Ke konci to bylo rychlostí cca 210 km/h. No paráda. Lepší než tak jet v autě. Jen mě nasralo, že to tak brzy končí. :-(

Před nedávnem jsem se seznámil s holkou....jak nevšední. Známe se od vidění již nějaký měsíc, ale promluvili jsme na sebe až nedávno. Dal jsem ji své telefonní číslo a čekal....čekal jsem déle než tyto tečky. Ve tři v noci asi za čtyři dny, když už jsem si říkal, že to bylo zbytečné mě prozvonilo číslo a bla ruka v rukávě.
Následně jsme se sešli a dlouho si povídali a chodili, lizali zmrzlinu. No paráda. Asi jsme si padli do oka. Od te doby si piseme a nebo voláme....aby to uvedl na správno míru. Píšu a volám a zřídka kdy dostávam na sms odpověď. Ale v telefonu jsme na sebe milí. Měli jsme se vidět ale měla nehodu. Věřím tomu. Snad je v pořádku. Když jí napíšu čekam několik dní na reakci. Pak volám. Jsme slaboch a jsem s ni rad a rád ji slyším. Chtěl bych s ní být. Nejde to. Sere mě jak sere na svůj telefón a nevím, co s ní je. :-(

Poslední dobou mě serou kecy mých známých a blbé vtipy, které mi dříve nevadily. Buď jsem se změnil nebo jsou všichni ostatní hloupí, ale serou mě. Jsem radší když na mě nemluví. Ale občas dokáží i potěšit a to bych nechtěl abych o to přišel.

Zjistil jsem, že mám v kontakt listu ICQ asi dvě třetiny lidí kterým nemám co říct a se kterými se ani nezdrvím. Přemýšlel jsem, že bych je vymazal, ale přeci občas můžu něco potřebovat a byla by škoda je vymazat. Sere mě, že je každý důležitý i když je zbytečný.

Sere mě, že jsem poslední dobou přecitlivěly a nasraný.

A především mě SERE, to že život není peříčko a pokud chceme pomáhat tomu koho máme rádi tak nás k sobě moc často nepustí.

Zitra napíšu blog

Dal jsem si předsevzetí, že zítra napíšu blog. Mám dokonce i téma...nechtě se překvapit.